Dnes je již všeobecně známo, že naše planeta je stará přibližně 4,5 miliardy let, přičemž život se na ní objevil zhruba o miliardu let později. Vesmír sám je pochopitelně mnohem starší. Jeho věk je v současnosti odhadován na 14 miliard let. To jsou velmi dlouhé časové úseky, a většina lidí si je ani nedokáže představit. Zjednodušené přirovnání je například to, že kdyby se celý život Země smrsknul na 24 hodin, my lidé to nejsme ještě ani sekundu.
Takto dlouhá doba sebou samozřejmě přináší i určitou skepsi. Mnozí lidé se ptají, jak vlastně vědci k těmto číslům dospěli. Koneckonců, fosilie z doby formování naší planety nejspíš nenajdeme, a uhlíkové datování také není možné použít, neboť v té době ještě neexistovaly organické sloučeniny.
Zde nám však může pomoci stará známá radiace. Je velmi dobře známo, že každý radioaktivní izotop má určitou dobu rozpadu, tedy dobu, za kterou ztratí svou radioaktivitu. Tyto doby jsou dnes samozřejmě dobře známy, neboť je lze poměrně lehce změřit v laboratorních podmínkách. Jak nám to ale pomůže?
Poměrně jednoduše. Existují i izotopy, které mají poločas rozpadu v řádu miliard let. Jejich studiem, či spíše studiem toho, kolik jich ještě není přeměněno, můžeme poměrně přesně stanovit minimální stáří naší planety.
S vesmírem samotným je to poměrně složitější. Zde používáme něco, co se nazývá červený posun. Jednoduše řečeno, signály cestující na skutečně velké vzdálenosti (v řádu tisíců světelných let a více), jsou z našeho pohledu posunuty. Během své cesty se signál posune blíže k červenému spektru. A čím více je posunutý, tím déle cestoval, a tím je tedy také starší.
Nyní tedy nezbývá nic jiného, než analyzovat kosmický šum, který k nám neustále proudí, a jeho červený posun. Ten, který je posunutý nejvíce, k nám cestoval nejdéle, a je tedy nejstarší. Výpočtem pak lze určit jeho stáří, a tím i minimální stáří celého vesmíru. Samozřejmě, nejedná se o perfektní metody, avšak dávají nám poměrně přesnou představu, jak je náš vesmír i věci okolo nás staré. A to nám pomůže při dalším výzkumu.
